Zásnuby, odklady a přípravy na můj svatební den!

Aktualizace: led 16

část 1


Chtěla jsem vůbec ten prstýnek nyní, nebo tenkrát? Vlastně, ano i ne! Proč, to Vám zkusím nějak srozumitelně popsat. Myslím si však, že každá žena někde v hloubi duše doufá, že jednou prstýnek dostane na děsně romantickém místě, v tu pravou chvíli, řekne AnO a bude tou nejšťastnější ženou na světě.

A proč nyní nebo tenkrát? Musím se vrátit na chvíli zpět, do mé minulosti a trochu Vám zamotám hlavu, možná vlastně i sobě. V létě 2009 mi táhlo na 25 let. Již 3 roky jsem chodila s úžasným chlapem, tenkrát ještě 21letým kloučkem, kterého jsem poznala na stanovačce, přes jednoho z mých dobrých kamarádů. Ve svých čerstvých 22 letech (Vojtovi bylo 18 let), ve dvou labutích, jak jsem tomu tenkrát říkala, jsem byla mladá, připadala jsem si cool a seznamování mi šlo velmi rychle.


Stanování na pár letních dní na Máchově jezeře mi přišlo jako super nápad. V té době jsem měla hlavu plnou rokenrolu, hledání nové práce, pár neúspěšných randění a na další jsem neměla náladu ani kapacitu. Chtěla jsem se prostě bavit, smát se s kamarády a kamarádkami, vymýšlet hlouposti. Když však s několika dalšími kamarády na stanovačku dorazil on, po dvou dnech jsem měnila názor, byla jsem tak říkajíc mimo. V hlavě mi prostě přeskočilo. Hned jsem se zamilovala. Protože to byl mladý kluk, hlavou se mi honilo, kdo by chtěl o 4 roky starší holku, držela jsem se stranou a v podstatě nic nezkoušela. Po jednom připitém večeru, kdy pár opilých šťastlivců, vč. mě a Vojty, zůstali vzhůru a řádili do rána, jsem věděla, že sympatie je oboustranná. Do dnes vzpomínám a mám v čerstvé paměti moment, kdy jsme se poprvé dotkli. Tento moment krmí mé krásné vzpomínky už po dobu 14 let a mám pocit, jako by to bylo včera. Když ostatní na pár minut odběhli, srdce mi bušilo o sto šest. Chtěla jsem ho mít blízko sebe a políbit ho. Podařilo se! Byla jsem neskutečně šťastná, živá a chtěla víc. Zůstali jsme vzhůru do rána, povídali si, a protože jsem se bála ranní střízlivé reakce, nechtěla jsem ho pustit ani do jeho vlastního stanu. Znáte to, ty reakce kluků, kdy pak dělají, že se vlastně nic nestalo a vy tak nějak zklamaně couvnete a jak se říká ostrouháte. Když jsme druhý den byli stále pospolu, řešil, jestli mi má vůbec takto mladý co nabídnout. Jediné, co jsem věděla, že to chci zkusit, a tak mu řekla, že pokud i on chce vyzkoušet vztah se starší holkou, buďme spolu a uvidíme. Bylo to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohla říct, a zpětně si uvědomuji, že jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.


Uplynulo pár měsíců, let a my stále byli spolu, zamilovaní, bylo to až k neuvěření. Přišly však i problémy, se kterými jsme úspěšně i méně úspěšně bojovali. Ten největší na nás však ještě čekal. K tomu se však dostanu až někdy jindy. Je to snůška událostí, představ, chyb a věřím, že každý z nás je v nějaké podobě udělá a v některých se i vy sami později najdete.


Teď však zpátky k létu 2015 a mojí oslavě 25. narozenin. Čekala jsem čokoládu a malou kytičku, gerberu. Kdo mě dobře zná, ví, že miluji gerbery. Z nějakého mého osobního přesvědčení růži nemusím. Růže na většinu lidí působí smysluplně díky jejímu tvaru, láskyplně díky její červené až rudé barvě a dává věcem jakousi eleganci. Já jsem však jedna z lidí, co v ní vidí skrytou neupřímnost. Krásné zbarvení a elegance, co se představuje jako kamarádka, ale ukrývá ostrou a bolavou část, trny. Když Vojta tenkrát přišel s krásnou kyticí gerber, byla jsem nadšená. On mě zná, ví, co mám ráda, a proto ho tak miluji. Netušila jsem však, že přinesl i něco dalšího, malou krabičku ve tvaru růže. Každý asi tuší, co v té krabičce bylo. Ano, prstýnek. V tu chvíli, když vytáhl krabičku a aniž by stihnul cokoliv říct mi v hlavě proběhlo: ,,Proboha, ještě ne, stále studuje, mám jen malý byt. Růže? Proč krabička s růží?“. Začal se ve mě spouštět můj sebedestrukční a sebeobranný mechanismus, který mám pochytaný z domu po dlouhá léta. Asi jsem musela vypadat vyděšeně, zmateně a nepřesvědčivě. Když začal celou situaci uvádět na pravou míru, ulevilo se mi. Vysvětlil mi, že toto není zásnubní prstýnek, ale dárek narozeninám, který vybral se svojí sestrou jako vhodný dárek k mému čtvrt století, a že bohužel jinou krabičku, než tuto červenou růži neměli a bylo mu blbé mi dárek dát bez ní. Krabička ve tvaru růže byla ihned odpuštěna.


tůra po Krkonošském národním parku

Po jisté úlevě a radosti ale přišlo zklamání a ustavičné přemýšlení o tom, proč vlastně ne. Proč my ženy vždycky chceme to, co mít nemůžeme? Nebo nedostaneme? Netuším, ale někdy je to dost na hlavu. Po několika uběhlých měsících jsem vlastně zjistila, že chci a nevidím jediný důvod, proč ne. Byla to láska jako trám a věděla jsem, že Vojta je člověk, se kterým bych byla šťastná napříč toho, co nás potká. Proč se ale my lidé bojíme a v moment, který bychom si mohli užít, hledáme podtext a vše zkazíme? Nevím, za mě ale mohu říct, že jsem ženská, mám tendenci myslet dopředu, předvídat, a že mě moje ego s ješitností někdy svede tam, kam úplně nechci. Nyní, když se na to zpětně koukám, ťukám si na hlavu. Když však žádost o ruku nepřišla ani po dalších 3 letech vztahu, problémech i usmiřování, přišla jsem o naději. Jeho láska bohužel nepřekonala vše, co jsem způsobila, a myslela, že láska překonat dokáže. Vždyť láska hory přenáší. Bohužel ne v našem případě. Někdy jsou naše problémy tak velké, že není cesty zpět. Vydali jsme se tak rozdílnými cestami. I přesto, jak moc jsem si byla jistá, že jsem ta pravá pro něj a on ten pravý pro mě. I dnes mi to občas naskočí v hlavě, ale je to jen idea, kterou jsem si v hlavě vytvořila. Po této zkušenosti jsem na lásku téměř zanevřela, našla si pár nekvalitních vztahů, prošla bujarým rozchodem s cizincem ale i pěkným rozchodem v přátelském duchu. Dalo by se říct, že jsem plácala vztah vztahem. Pak mi do cesty životem přišel Jakub, ten chytrolín a trochu Ferda Mravenec. Bylo to v době, kdy jsem po přátelském rozchodu s velmi milým afgánským protějškem uvěřila, že bych snad ještě v životě mohla mít někoho ráda.


Při prvním setkání s Jakubem mi v hlavě naskočilo: ,,Ano, toho chci!“. Nevím, kde se to tenkrát ve mě vzalo. Vešel do mého hotelového pokoje a prostě to v té hlavě bylo. Věděla jsem, že budu bojovat, neudělám chybu a nevzdám to. A co jsem si řekla, tak