Zážitky letušky – Jak jsem se stala letuškou!

Aktualizace: led 18

Část 1

Odchod z banky, létání pro Travel Servis a přechod k letecké společnosti Emirates


Musím se opět vrátit o pár let zpět, kdy cesty byly trnité, nevyzpytatelné, já relativně mladá, plná očekávání, energie a nadějí. Měla jsem stabilní práci v bance, kde jsem léta pracovala jako hypoteční bankéř pro GE Money Bank, a úspěšně obsluhovala osm poboček na Trutnovsku a Náchodsku. V bance jsem byla víceméně spokojená. Měla jsem svoji pozici, mezi lidmi dobře zavedenou, svůj příjem, dobré vztahy na všech pobočkách a dobře našlápnuto do budoucna na další pozice. Až po 5 letech jsem začala cítit jistou nespokojenost. Prošla jsem si dvěma neúspěšnými výběrovými řízeními, které by mi umožnily osobní a pracovní posun, možná to souviselo i se ztrátou milované osoby. Dlouhodobě jsem pociťovala, dalo by se říct už od dětství, že já do České republiky prostě nepatřím. Moje touha učit se něco nového, neokoukaného, být sama sebou, najít něco, co mi dá mnoho pozitivních zkušeností do života se ve mně stupňovala. Nechtěla jsem už setrvávat na stejném místě a čekat na to, jestli se mi muž mého života někdy vrátí. Nejdříve jsem začala hledat zevrubné možnosti, jak odcestovat. Můj sen vždy byla Austrálie či Amerika, nezlobila bych se však ani za Velkou Británii. Koukala jsem na různé programy agentur. Au-pair, Work and travel, ale vždy to na něčem shořelo. Buď to byl můj pokročilý věk anebo finance, které k vycestování, např. do Austrálie, potřebujete mít na běžném účtu k dispozici a prokázat tak, že jste schopni se vrátit na své vlastní náklady v případě, že o práci přijdete. S věkem bohužel nic neudělám no a s penězi, se kterými jsem zacházela už tak velmi šetrně - šetřila, kde se dalo, měla práci, dvě brigády - to na mém účtu nevypadalo nijak slavně a už vůbec to nevypadalo na dalekou cestu. Poslední půl rok už jsem začala být zoufalá, ale tak nějak smířená s tím, že nejsem vyvolená k tomu někam odcestovat. Pak přišel nečekaný zlom. Našla jsem si nového přítele Michaela. Byl to Novozélanďan žijící v Německu, se kterým jsme se pravidelně navštěvovali.


Začali jsme plánovat jakým způsobem bychom mohli spolu žít. Tenkrát jsem neuměla v podstatě nic. Minimálně anglicky, pasivně německy a španělsky. Moje vyhlídky nebyly příliš dobré. Když jsem náhodně narazila na kámošku Denču, která plánovala jít na pohovor pro společnost Emirates (asi mi ji seslal někdo z nebe) společně s další její kámoškou, zeptala se mě, jestli nechci jet s nimi. Bez váhání jsem řekla, že ano. V té době jsem znala dvě holky z Trutnova, které pro Emirates létaly a vypadaly velmi spokojené. Když jsem oznámila Michaelovi, že jdu na pohovor k Emirates, vedli jsme dlouhé debaty po nocích, přes den si hodně psali, aby se moje angličtina rapidně zlepšila. Psala jsem si také různě po chatech s lidmi, jen tak, co dělají, kde cestovali, abych dokázala nachytat správná slovíčka a tok vět. Upřímně, ze školy jsem si odnesla maximálně slovní zásobu, která se po 9 letech zmenšila asi tak na 30 %.


Když se mi svěřil kamarád Mates, že má známého, který pro Emirates pracuje, je spokojený a že i on by po čase chtěl jít k Emirates pracovat, nadšení ve mně stouplo. Mates byl a stále je jeden z mých nejlepších přátel. Znali jsme se dlouhá léta asi od jeho 9 let, kdy jako malý špunt začal pod mým vedením tančit. Následně jsem řekla jen nebližší rodině, kam se chystám jít. Cesta na pohovor byla dlouhá, holky rozebíraly anglická slovíčka, gramatiku, a já začala být decentně nervózní. Denča měla už dvě spolužačky, které pro společnost Emirates v té době létaly, takže byla plná informací a instrukcí. Z holek šla jistá pohoda a klid a já se cítila, že jedu jen tak do počtu a že v podstatě vůbec nemám šanci. Když jsme dorazily do Pražského hotelu Don Giovanni na zastávce metra Želivského, který je mimochodem nádherný, byla jsem zděšená. Stály tam stovky holek, desítky kluků, kteří by chtěli být cabin crew. Moje maličkost se v ten moment zmenšila o dalších 1000 velikostí, ale byla jsem odhodlaná to vyzkoušet.


Celý den probíhal v několika blocích. První blok byl pro všechny najednou, takový seznamovací blok o životě letušky, o Dubaji apod. Po ukončení tohoto bloku si začali volat jednotlivce k sobě, respektive kdo dřív přišel, ten šel na řadu. Každý z nás měl 2 minuty na to, aby jim ukázal, že k Emirates patří a proč chce být jeho součástí. Po celou dopolední část nás provázely dvě HR manažerky, jedna drsnější, přísnější, ale mě osobně příjemná, vypadala trochu jako Reese Witherspoon. Druhá byla milá jako med, ale něčím mi neseděla. Člověk si musel vybrat řadu, do které si stoupne a se kterou HR managerek si své 2 minuty ,,odbude“. Chtěla jsem jít k té blondýnce od rány, ale na poslední chvíli mě zviklala má kamarádka. Že ona k blondýnce určitě ne. No vyděšená na kost jsem přeskočila do druhé řady, k té hnědovlásce. A to byla chyba! Naše aury se asi nějak nesešly, měla jsem sucho v krku a po otázkách proč chci odejít z banky, kde mám evidentně dobře našlápnutou kariéru jsem se cítila rozcupovaná.


Výběrové řízení bylo třídenní, takže po ukončení krátkých pohovorů nás s díky poslali domů a ti co byli úspěšní obdrží od nich telefonát, který je pošle do dalšího kola. Po dlouhém dopoledni jsme se sbalily a jely domů. Když asi po hodině zazvonil telefon Denče, která postoupila, pak Verče, která postoupila a můj telefon mlčel, stále jsem tak nějak doufala, že zavolají. Po dvouhodinové cestě domů moje naděje klesly na 0, a tak to také zůstalo. Věděla jsem to, tušila už při cestě domů: Moje první výběrové řízení pro Emirates dopadlo fiaskem a koncem v prvním seznamovacím kole. A kamarádky? Denča došla do třetího kola a Verča se na 1 rok stala letuškou pro Emirates.


Můj únik do zahraničí se tak nekonal. Na začátku listopadu 2012, i přesto, že jsem novou práci neměla a nevěděla co bude s mým stěhováním do Německa, podala jsem v bance výpověď. Asi měsíc na to na mě vyskočil inzerát, že Travel Service nabírá letušky/stevardy na letní sezonu 2013. Neváhala jsem ani minutu. Můj vztah s Michaelem byla jako jízda na horské dráze a já nemohla riskovat, že zůstanu v Čechách se dvěma hypotékami, autem na leasing a bez práce. Na výběrové řízení jsem se přihlásila bez toho, aniž bych to někomu oznámila. Vysvětlování, proč jsem nepostoupila do dalšího kola, nebo práci nedostala, mě vysilovalo a shodilo už tak mé nabourané sebevědomí. A kdyby to vyšlo, nemusela bych řešit svůj neuvážený skok k nezaměstnaným a veškeré “okecávačky“. Výběrové řízení bylo v lednu 2013, seděla jsem na Karlově univerzitě, fakultě FTVS a psala test. Popravdě, už nevím ani co v něm bylo. Mám úplně černou tmu. Na výsledky jsem čekala asi 14 dní, ale stálo to za to. Test mi vyšel a pozvali mě k osobnímu pohovoru. Z pohovoru jsem měla dobrý pocit a intuice mi říkala, že by to mohlo dopadnout. A taky, že ano. V březnu 2013 jsem společně s dalšími několika budoucími letuškami a stevardy nastoupila na školení ke společnosti Travel Service. V únoru jsem se ještě rozloučila s kolegy v bance a odešla zařizovat potřebné dokumenty k nástupu do nové práce. Mimo jiné jsem musela hledat bydlení v Praze, vyřešit moje bydlení v Trutnově, očkování a mnoho dalšího.