Zážitky letušky – Jak jsem se stala letuškou!

Aktualizace: led 18

Část 1

Odchod z banky, létání pro Travel Servis a přechod k letecké společnosti Emirates


Musím se opět vrátit o pár let zpět, kdy cesty byly trnité, nevyzpytatelné, já relativně mladá, plná očekávání, energie a nadějí. Měla jsem stabilní práci v bance, kde jsem léta pracovala jako hypoteční bankéř pro GE Money Bank, a úspěšně obsluhovala osm poboček na Trutnovsku a Náchodsku. V bance jsem byla víceméně spokojená. Měla jsem svoji pozici, mezi lidmi dobře zavedenou, svůj příjem, dobré vztahy na všech pobočkách a dobře našlápnuto do budoucna na další pozice. Až po 5 letech jsem začala cítit jistou nespokojenost. Prošla jsem si dvěma neúspěšnými výběrovými řízeními, které by mi umožnily osobní a pracovní posun, možná to souviselo i se ztrátou milované osoby. Dlouhodobě jsem pociťovala, dalo by se říct už od dětství, že já do České republiky prostě nepatřím. Moje touha učit se něco nového, neokoukaného, být sama sebou, najít něco, co mi dá mnoho pozitivních zkušeností do života se ve mně stupňovala. Nechtěla jsem už setrvávat na stejném místě a čekat na to, jestli se mi muž mého života někdy vrátí. Nejdříve jsem začala hledat zevrubné možnosti, jak odcestovat. Můj sen vždy byla Austrálie či Amerika, nezlobila bych se však ani za Velkou Británii. Koukala jsem na různé programy agentur. Au-pair, Work and travel, ale vždy to na něčem shořelo. Buď to byl můj pokročilý věk anebo finance, které k vycestování, např. do Austrálie, potřebujete mít na běžném účtu k dispozici a prokázat tak, že jste schopni se vrátit na své vlastní náklady v případě, že o práci přijdete. S věkem bohužel nic neudělám no a s penězi, se kterými jsem zacházela už tak velmi šetrně - šetřila, kde se dalo, měla práci, dvě brigády - to na mém účtu nevypadalo nijak slavně a už vůbec to nevypadalo na dalekou cestu. Poslední půl rok už jsem začala být zoufalá, ale tak nějak smířená s tím, že nejsem vyvolená k tomu někam odcestovat. Pak přišel nečekaný zlom. Našla jsem si nového přítele Michaela. Byl to Novozélanďan žijící v Německu, se kterým jsme se pravidelně navštěvovali.


Začali jsme plánovat jakým způsobem bychom mohli spolu žít. Tenkrát jsem neuměla v podstatě nic. Minimálně anglicky, pasivně německy a španělsky. Moje vyhlídky nebyly příliš dobré. Když jsem náhodně narazila na kámošku Denču, která plánovala jít na pohovor pro společnost Emirates (asi mi ji seslal někdo z nebe) společně s další její kámoškou, zeptala se mě, jestli nechci jet s nimi. Bez váhání jsem řekla, že ano. V té době jsem znala dvě holky z Trutnova, které pro Emirates létaly a vypadaly velmi spokojené. Když jsem oznámila Michaelovi, že jdu na pohovor k Emirates, vedli jsme dlouhé debaty po nocích, přes den si hodně psali, aby se moje angličtina rapidně zlepšila. Psala jsem si také různě po chatech s lidmi, jen tak, co dělají, kde cestovali, abych dokázala nachytat správná slovíčka a tok vět. Upřímně, ze školy jsem si odnesla maximálně slovní zásobu, která se po 9 letech zmenšila asi tak na 30 %.


Když se mi svěřil kamarád Mates, že má známého, který pro Emirates pracuje, je spokojený a že i on by po čase chtěl jít k Emirates pracovat, nadšení ve mně stouplo. Mates byl a stále je jeden z mých nejlepších přátel. Znali jsme se dlouhá léta asi od jeho 9 let, kdy jako malý špunt začal pod mým vedením tančit. Následně jsem řekla jen nebližší rodině, kam se chystám jít. Cesta na pohovor byla dlouhá, holky rozebíraly anglická slovíčka, gramatiku, a já začala být decentně nervózní. Denča měla už dvě spolužačky, které pro společnost Emirates v té době létaly, takže byla plná informací a instrukcí. Z holek šla jistá pohoda a klid a já se cítila, že jedu jen tak do počtu a že v podstatě vůbec nemám šanci. Když jsme dorazily do Pražského hotelu Don Giovanni na zastávce metra Želivského, který je mimochodem nádherný, byla jsem zděšená. Stály tam stovky holek, desítky kluků, kteří by chtěli být cabin crew. Moje maličkost se v ten moment zmenšila o dalších 1000 velikostí, ale byla jsem odhodlaná to vyzkoušet.


Celý den probíhal v několika blocích. První blok byl pro všechny najednou, takový seznamovací blok o životě letušky, o Dubaji apod. Po ukončení tohoto bloku si začali volat jednotlivce k sobě, respektive kdo dřív přišel, ten šel na řadu. Každý z nás měl 2 minuty na to, aby jim ukázal, že k Emirates patří a proč chce být jeho součástí. Po celou dopolední část nás provázely dvě HR manažerky, jedna drsnější, přísnější, ale mě osobně příjemná, vypadala trochu jako Reese Witherspoon. Druhá byla milá jako med, ale něčím mi neseděla. Člověk si musel vybrat řadu, do které si stoupne a se kterou HR managerek si své 2 minuty ,,odbude“. Chtěla jsem jít k té blondýnce od rány, ale na poslední chvíli mě zviklala má kamarádka. Že ona k blondýnce určitě ne. No vyděšená na kost jsem přeskočila do druhé řady, k té hnědovlásce. A to byla chyba! Naše aury se asi nějak nesešly, měla jsem sucho v krku a po otázkách proč chci odejít z banky, kde mám evidentně dobře našlápnutou kariéru jsem se cítila rozcupovaná.


Výběrové řízení bylo třídenní, takže po ukončení krátkých pohovorů nás s díky poslali domů a ti co byli úspěšní obdrží od nich telefonát, který je pošle do dalšího kola. Po dlouhém dopoledni jsme se sbalily a jely domů. Když asi po hodině zazvonil telefon Denče, která postoupila, pak Verče, která postoupila a můj telefon mlčel, stále jsem tak nějak doufala, že zavolají. Po dvouhodinové cestě domů moje naděje klesly na 0, a tak to také zůstalo. Věděla jsem to, tušila už při cestě domů: Moje první výběrové řízení pro Emirates dopadlo fiaskem a koncem v prvním seznamovacím kole. A kamarádky? Denča došla do třetího kola a Verča se na 1 rok stala letuškou pro Emirates.


Můj únik do zahraničí se tak nekonal. Na začátku listopadu 2012, i přesto, že jsem novou práci neměla a nevěděla co bude s mým stěhováním do Německa, podala jsem v bance výpověď. Asi měsíc na to na mě vyskočil inzerát, že Travel Service nabírá letušky/stevardy na letní sezonu 2013. Neváhala jsem ani minutu. Můj vztah s Michaelem byla jako jízda na horské dráze a já nemohla riskovat, že zůstanu v Čechách se dvěma hypotékami, autem na leasing a bez práce. Na výběrové řízení jsem se přihlásila bez toho, aniž bych to někomu oznámila. Vysvětlování, proč jsem nepostoupila do dalšího kola, nebo práci nedostala, mě vysilovalo a shodilo už tak mé nabourané sebevědomí. A kdyby to vyšlo, nemusela bych řešit svůj neuvážený skok k nezaměstnaným a veškeré “okecávačky“. Výběrové řízení bylo v lednu 2013, seděla jsem na Karlově univerzitě, fakultě FTVS a psala test. Popravdě, už nevím ani co v něm bylo. Mám úplně černou tmu. Na výsledky jsem čekala asi 14 dní, ale stálo to za to. Test mi vyšel a pozvali mě k osobnímu pohovoru. Z pohovoru jsem měla dobrý pocit a intuice mi říkala, že by to mohlo dopadnout. A taky, že ano. V březnu 2013 jsem společně s dalšími několika budoucími letuškami a stevardy nastoupila na školení ke společnosti Travel Service. V únoru jsem se ještě rozloučila s kolegy v bance a odešla zařizovat potřebné dokumenty k nástupu do nové práce. Mimo jiné jsem musela hledat bydlení v Praze, vyřešit moje bydlení v Trutnově, očkování a mnoho dalšího.

Když jsem prvně jela na centrálu Travel Service jako jejich zaměstnanec, dodnes cítím vůni toho autobusu a mám husí kůži až na zadku, byla jsem na sebe pyšná. Mám práci, odhodlala jsem se ke změně, dokonce mě vzali přes moji bídnou angličtinu a jako bonus budu zase malá holčička, která bydlí u své maminky. Byla to pro mě velká výzva, návrat, ale i skok do neznáma. Nikdy předtím jsem se nestěhovala dál než 500 m od původního bytu z dětství. Velkou výhodou navíc byla blízkost Prahy k Německu. Můj nástup k Travel Service však vztah s Michaelem spíš ve finále zkomplikoval, a tak po dalších dvou měsících skončil. Ne mojí vinou, dost ošklivě, ale dnes díky za to, že skončil. I přesto, že konec nebyl hezký, jsem ráda, že mi dal takový základ angličtiny, který mě posunul dál a po té zas o kus dál. To jsem samozřejmě ještě v té době vůbec netušila.


Školení u Travel Service probíhalo v pozitivní atmosféře, v angličtině, společně s polskými stevardy a stevardkami. K mému překvapení se mnou nastoupila holčina z Trutnova, shodou okolností jsem ji znala jako malou holčičku z rokenrolu, a tak jsem si mohla hned s někým povídat. Už v tu dobu mi hlavou probíhalo, že Trutnov je snad zásobárnou letušek. Školení trvalo celkem 3 týdny. Skládalo se z teorie a týdenní praxe na simulátorech v areálu ČSA. Celé nástupní školení bylo zakončeno velkou zkouškou a propustkou na palubu Boeingu 737-800. Létat jsem začala někdy na konci dubna. Byla jsem ze všeho hrozně nadšená, bavilo mě to a brala celou svoji práci letušky velmi zodpovědně. Od servisu až po samotný vzlet i přistání. Měla jsem zhlednuté všechny díly leteckých katastrof, některé i opakovaně, a tak si dovolím říct, že jsem se někdy připravovala až extrémně.

Co mě však trápilo, byla moje končící smlouva s Travel Service. Jistou práci jsem měla pouze do konce září 2013. Když se blížilo léto, začal se mi svírat žaludek, protože jsem věděla, že na celou sezónu si nás všechny určitě nenechají. Byli jsme nabráni hlavně na letní sezónu, charterové lety, které létají do dovolenkových destinací, případně na lety, které nejsou úplným standardem. Jeden z nich jsem zažila i já. Letěla jsem s vojáky z Norska, Švédska a Finska do Afganistánu, a zpět s těmi, co se vraceli domů. Let s psovody, zásobami potravin, krve a mnoho dalšího, ve mně vzbuzoval respekt a ostražitost. Když před námi přistával dron připadala jsem si jak v akčním filmu. Byl to jeden z mých nejlepších a nejzajímavějších letů pro společnost Travel Service. A vojáci? Nejlepší pasažéři za celou moji leteckou kariéru.


Někdy na konci června jsem náhodně spatřila inzerát, který zněl asi takto: Emirates, Open Days! Nové OPEN DAYS! Neváhala jsem ani minutu. Jako blázen jsem běžela k počítači a poslala si další žádost, i přesto, že v té době jsem začínala nový a vcelku dobře se vyvíjející vztah. Na začátku července jsem opět došla na Open Days do hotelu Don Giovanni v Praze a opět stála před jednou z HR manažerek u krátkého pohovoru společně s další stovkou účastníků. Tentokrát jsem šla podle své intuice, vybrala si tu méně milou, drsnější a svéráznou Andreu, připomínající Reese Witherspoon. Když zjistila, že jsem odešla z banky a dělám letušku, jen zvedla obočí a zeptala se proč chci k Emirates a co jim mohu nabídnout. Nepamatuji si moji odpověď, ale určitě jsem mlela něco o tom, jak ráda cestuji a poznávám nové lidi, kulturu a chci se přiučit novým věcem. Po skončení dopoledne, které uteklo jak voda, jsem netrpělivě čekala, kdy zazvoní můj telefon. Uběhly dvě hodiny a stále nic. Už jsem zas propadala panice, šly na mě mdloby, že to znovu nevyšlo. Hlavou se mi honilo: No jo, co jsem ale čekala, však nejsem nic extra a Travel Service byl asi jen náhoda. Za další hodinu mi zvoní telefon. Asi máma, jak jsem dopadla. Ale neznáme číslo, zvednu a HURAAAA, jdu do dalšího kola! Byla jsem takříkajíc bez sebe.


Musela jsem si zajistit volno na další den. Rychle jsem měnila let, který jsem ve svém měsíčním plánu měla. Bylo až neuvěřitelné, že takto narychlo to vyšlo. Druhý den jsem se opět vydala do hotelu Don Giovanni plná elánu. Tentokrát jsem se ještě o trochu víc upravila, nijak jsem to však nepřeháněla. Spousta holek už měla drdoly, červené rtěnky, líčka od růží, a já přišla s namalovanými řasami a culíkem. Upřímně, vypadala jsem proti nim jako vesničanka. Druhé kolo se dělilo do dalších tří částí. Začínali jsme ve třech větších skupinkách o počtu cca 30 lidí. Dávali nám různé úkoly, a u toho jsme měli společně řešit problémy, najít si parťáka apod. Celá první část trvala asi hodinu až hodinu a půl. Poté nás všechny poslali za dveře. Po necelé hodince jsme věděli výsledky. Když zaznělo mé jméno, stála jsem jak solný sloup a přitom každá má část těla tajně tančila a jásala.


Do druhé části nás postoupila asi polovina, tipla bych že z těch 90 lidí cca 45. Další částí byl písemný test v angličtině a napsat esej v angličtině. Myslela jsem si, že jdu na popravu. Esej měla být minimálně na A4 a testových otázek na gramatiku bylo více než 20. Já a gramatika? Bože, nikdy mi to nešlo a vždy jsem šla podle intuice, a ne vždy jsem se trefila.


Když jsem sedla ke stolu, dostala svůj test a A4 papír na esej, byla jsem jak opařená. Stres se mnou cloumal jako kdysi u maturity nebo u jakékoliv jiné písemné zkoušky. Jak já to nesnášela. Hlavu jsem povětšinou měla plnou vědomostí, ale když přišel ten příšerný papír, vědomosti si vzaly dovolenou. Tentokrát jsem však neměla čas, ztrácet čas přemýšlením nad mým bláznivým mozkem. Měla jsem za 45 minut ze sebe vymáčknout to nejlepší co umím a ukázat, co ve mně je. Začala jsem testovými otázkami, prošla jsem si je zevrubně, některé, kde jsem si byla na 100% jistá, jsem udělala hned. Poté jsem se vracela k těm obsáhlejším, jako vyhledávání slovíček v textu, souvislostí apod. Toto mi nikdy nešlo. Nejde mi to v podstatě do teď. Nikdy tomu asi nepřijdu na kloub. No dobře, ale něco jsem vyplnit musela, a tak jsem se do toho pustila. Šla jsem intuitivně a během listování otázkami jsem si kontrolovala i otázky, které jsem už měla vyplněné. Když uplynulo 15 minut času, musela jsem od gramatiky pryč. Domnívala jsem se, že esej bude mnohem podstatnější než gramatika. Umět se nějak vyjádřit, i když s chybami, bude asi důležitější, říkala jsem si. Začala jsem tedy psát esej. Moje první esej v anglickém jazyce. Psala jsem o třech důvodech, proč bych chtěla být letuškou, o třech věcech, které by mně chyběly, a co bych chtěla dělat pro to, abych neztratila kontakt s rodinou a přáteli. Psala jsem jak ďábel, vůbec nechápu, kde se to ve mě vzalo a jak samy a přirozeně mi naskakovaly slovíčka. Čert vzal gramatiku, prostě jsem psala. Z A4 najedou byla esej na jeden a půl strany. Zbýval mi ještě nějaký čas, a tak jsem si esej mohla znovu přečíst a opravit pár chyb. Když jsem byla spokojená, vrátila jsem se ke gramatické části, na kterou mi zbylo 5 minut. Když jsem odevzdávala svůj papír, proběhlo mi hlavou, že toto je asi moje poslední kolo. Nikdy jsem na škole nebyla dobrá v angličtině. Už na základní škole se mi děti smály kvůli mé snaze o profi výslovnost z filmů. Na střední škole v prvním ročníku jsem se díky mé stydlivosti z výsměchu neuměla ani představit a říct odkud jsem. Bože, jaký ,,looser“ já jsem byla a teď tu odevzdávám esej v angličtině, a chci jít pracovat do země, kde budu fungovat jen v angličtině.


Uběhla hodina a kousek. Bylo něco kolem 14 hodiny a my ještě nebyli ani na obědě. Celou tu hodinu, možná víc, jsem si říkala, že tu určitě sedím zbytečně, proč raději neodejdu domů. Pak se otevřely dveře a výsledky byly venku. Byla jsem mezi cca 15 lidmi, kteří postoupili do poslední třetí části dne. Jen jsem vyvalila už tak moje vypouklé oči a stála jak opařená. Já, že jsem prošla testem angličtiny? S mojí ubohou gramatikou a napsala dobrou esej? No, to by paní profesorka angličtiny Jirásková z Obchodní akademie v Trutnově asi dost čučela. Ta, která mě stopla při každé mé větě, kterou jsem vyslovila a maturitu mi snad dala jen pro moji rozsáhlou slovní zásobu.

Hrdě, ale s pokorou a nadšením jsem šla do třetí části tohoto výběrového dne. Tentokrát už nás nerozdělovali. Všichni jsme seděli ve velkém kruhu. Matně si vzpomínám, že jsme diskutovali o omezeném počtu postelí, lidech, kteří si je objednali a na skladě jich není dost pro každého. Úkol zněl: Chceme vaše řešení, komu postel dáte a komu ne. Domluvte se! Asi po 45 minutové diskusi, kdy nás dvě HR manažerky pečlivě sledovaly a dělaly si poznámky, jsme jako skupina vyšli s řešením. Řešení v podstatě nebylo vůbec důležité, jak jsem posléze zjistila, a tak nějak asi i tušila. Ačkoliv jsem vůdčí typ, v tuto chvíli jsem z nějakých zvláštních důvodů potlačila své lví a vůdcovské sklony. Spíš jsem se nechala vést, občas přihodila nějakou tu trefnou poznámku. Iniciativu převzala jiná, asi další vůdčí lvice ve skupině, a tak jsem ji přirozeně nechala. Po tomto kole jsme mohli jít domu a výsledky nám měli volat. Ještě na cestě do metra zvoni telefon, že postupuji do posledního třetího kola, tj. do dalšího dne výběrového řízení společně s dalšími cca 8 lidmi. Bylo to až k neuvěření.


Poznámka: Až později jsem se dozvěděla, že holčina, která se celou dobu snažila převzít vedení nad celou diskusí, do dalšího kola nepostoupila.


Poslední den výběrového řízení byly individuální pohovory. Časy našich pohovorů byly domluvené a strategicky naplánované. Potkat dalšího účastníka výběrového řízení bylo o štěstí. Pohovor trval 30 minut až 1 hodinu, takže odhadnout, kdy kdo odešel, bylo nemožné. Když jsem otevřela dveře do místnosti a seděla tam přísnější Andrea, spadnul ze mě kus velkého stresu. Bylo mi příjemnější komunikovat právě s ní než s Mirkou. Celý rozhovor byl v příjemném tempu a atmosféře, byť bez úsměvu. Měla jsem pár momentů, kdy jsem musela zapnout všechny své mozkové závity, abych stačila, a tak říkajíc se nerozložila. Chtěla po mě detailní popisy, které z mého pohledu byly už dost detailní. Stále se ale ptala na tu stejnou otázku a říkala: „Give me more details“. Myslela jsem si, že mi snad nerozumí a moje angličtina je fakt ale fakt nesrozumitelná. A o jakých detailech to sakra mluví. Když mi Andrea po 40 minutách poděkovala, řekla několik instrukcí k dalšímu dění, odešla jsem s úsměvem, ale nesvá. Abych nezapomněla, já štěstí/neštěstí měla a ve výtahu před mým pohovorem jsem potkala holčinu, která u Andrey strávila 1 hodinu. Říkala jsem si, že je zle. Veronika byla krásná, mladá a sympatická blondýnka. Napadlo mě tak, že se mnou už nechtěla mluvit, stopla mé zoufalství o detail, nebo jsem řekla něco, co ji úplně nesedlo, více tedy slyšet nepotřebovala.


Na konci mého pohovoru však zmínila, že budou potřebovat několik fotek, jak vypadám v obleku na vysokých podpatcích, ideálně červená rtěnka a drdol. Poté, pokud si mě ve Spojených arabských emirátech hlavní HR vybere, obdržím tzv. Golden Call a domluví se se mnou na nástupních podmínkách. Jak dlouho to bude trvat mi ale nesdělila. Připomenula však, že pokud se do 6 měsíců neozvou, byla jsem neúspěšná. Huh, 6 měsíců a mě za necelé 3 měsíce končí smlouva u Travel Service. Zachvátila mě další panika, ale řekla jsem si, že počkám do konce léta a pak si začnu hledat práci.


Když se konec léta blížil, já pomalu smířená s tím, že zůstávám v Praze a budu si muset najít práci, mi ve třičtvrtě na deset ráno zvoní telefon. Jsem rozespalá, u přítele v pyžamu, který odešel koupit na Floru snídani. Cizí číslo, asi nějací hackeři nebo ti co vám nabízejí tunu produktů a bůh ví co, říkala jsem si. Nedalo mi to a na poslední chvíli jsem telefon přijala. ,,Nicol Gottwald, prosím.“ ,,Hello Nicol, there is Sara from Emirates. This is your Golden Call.“ Whaaat!!!!??? Kdo, že mi to volá. Jak se jmenuje a odkud? Mozek mi fungoval tak na půl, a ještě mi ho zaplavily endorfiny a černá mlha. ,,Are you there?“ můj zadní mozek vnímá. ,,Yes, yes, I am here, I am so sorry. Thank you very much.“ Odpověděla jsem slušně. Sára mi předala několik základních informací a budu čekat až se její kolegyňka se mnou spojí emailem a telefonicky. S ní si domluvím můj možný termín nástupu. V rychlosti jsem ji však informativně stihla říct, že říjen nebo listopad 2013. Poděkovala jsem ji, rozloučila se, sedla na postel a rozdýchávala úžasnou zprávu. V hlavě se mi opakoval celý rozhovor a říkala jsem si, že jsem musela působit jak totální tele. Pak jsem jásala, tančila a radostí sebou švihla do postele. Zanedlouho na to se vrátil přítel i se snídaní. Vše jsem mu řekla. Byl za mě velmi rád. Věděla jsem však, a asi i on, že to nebude mít mezi námi dlouhého trvání. Náznaky, které jsem tak nějak ignorovala, tam už byly předtím, a tak rozhodnutí odejít bylo nejrozumnější. Příležitost kvůli chlapovi si nenechám vzít a ani to po mě vlastně nechtěl. Byl to krátký ale vydatný vztah. Vídali jsme se do poslední chvíle, volali aj po mém nástupu k Emirates. Postupem času se vše tak nějak rozplynulo do ticha.


O týden později mi opět zvoní telefon. Hrnou se na mě další instrukce, musela jsem se pustit do práce. Od očkování, papírování a zjišťování co se zdravotním a sociálním pojištěním, kdy přihlásit a odhlásit. Věřte mi, byl to docela papírovací a vakcinační sešup. Během 2,5 měsíce jsem musela být naočkovaná snad na všechno co šlo, vč. žluté zimnice. Očkování jsem přežila, papírování bylo součástí mých šesti předešlých let, takže jsem s vyřizováním měla minimální problémy. V říjnu jsem měla připraveno téměř vše. Co mi zůstalo do poslední chvíle byl můj byt v Trutnově a můj milovaný kocour Ronald. Věděla jsem, že jde o horizont cca 3 roky. V mých očích už jsem odcházela jako stará ,,rašple“ (bylo mi 29 let) a na delší dobu jsem si to nedokázala představit. Věřte nebo ne, vše šlo jak po másle, tak nějak samo. Byt jsem pronajala, kocour bude na dovolené u babičky a já v klidu, že mu je dobře. Pak už jsem čekala jen na můj odlet, mazlila se s kocourem a plánovala rozloučení s rodinou a přáteli.

Když jsem emailem obdržela svůj datum nástupu na školení a letenku z Prahy do Dubaje, stále jsem nemohla uvěřit. Možná uvěřím, až budu sedět v letadle a uvidím Dubaj. Můj datum je 1.listopad 2013 ve 12:45 p.m., let EK 140. Poprvé letadlem od Emirates v Boeingu 777-300. V den odletu jsem se cítila tak nějak všelijak, i teď se mi chce plakat, když si vybavím, čím vším jsem musela projít, kolik síly a energie mě to stálo a že si splním dětský sen, jsem opravdu nečekala! Těšila jsem, ale zároveň mi bylo smutno, že tu všechno nechávám a utíkám za dobrodružstvím, novým životem, který jsem si úplně nedokázala zařídit doma, v České republice. Byla jsem plná strachu ale i očekávání.

237 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše