Přípravy na můj svatební den!

Aktualizace: zář 9

část 2


Jakmile jsem se dostala z nemocnice a dala se trochu psychicky i fyzicky do pořádku, začala jsem plánovat. Udělala jsem si speciální sešit, x excelových tabulek s propočty a dodavateli. V březnu jsem ten bláznivý, zábavný a někdy i stresující kolotoč příprav rozpoutala. Stanovili jsme si budget, do kterého bychom se rádi vešli, ale zároveň jsme si nechali menší rezervu. Co kdyby se nám něco tak velmi líbilo a my si to pak nemohli dovolit? Následně jsem sedla k počítači a ,,googlila“ o sto šest. Četla jsem články všeho druhu, některé vcelku i zábavné, některé méně, spíše z povinnosti. Jelikož naše rodiny pocházejí z různých států EU a někteří bydlí v celku daleko od Bratislavy, máme i mnoho kamarádů ze zahraničí, kde jsme dlouhá léta pracovali, zvolili jsme si oblast kolem Bratislavy a Moravy. V úvahu přicházeli místa jako Stupava, Svatý Jur, Modrá, v Čechách zase Břeclav, Mikulov a okolí. Tím pro nás bude jednoduchá přeprava i příprava. S prckem se moc daleko nedostaneme a tu jsme kousek od domova. Prošli jsme místa jako Wiegnerova Vila u Bratislavy, Baštu Pajštun ve Stupavě, několik vinařství v Modré na Slovensku. Na Moravě vinařství Nosreti v Zaječí. Když jsme však přijeli do Vinařství u Kapličky, taktéž v Zaječí, vystoupila jsem a stála jako opařená. Ve chvíli jsem si to místo zamilovala. Byla to tak láska na první dobrou. Když přišla cenová nabídka, která byla více než příznivá, stalo se Vinařství u Kapličky jedno ze dvou našich top míst. Nádherné prostory, super výběh pro děti, hřiště, bazény, krásné zahrady, malebně vysázené květiny, mnoho vinic a zákoutí, všechno pohromadě i s ubytováním. Dostupnost vlakem byla dalším bonusem pro plánování dopravy hostů.


Do druhého výběrového kola nám zůstalo Vinařství u Kapličky a Bašta Pajštun. Nabídky byly více méně podobné, s menšími rozdíly, co se cateringu, ubytování a pronájmu týče. A protože jsme se nemohli úplně domluvit, i Bašta Pajštun je krásné místo, dojednali jsme si druhou návštěvu v obou místech. Po našich dalších návštěvách jsme si večer sedli, dali dohromady volné termíny, pro a proti obou míst. S plánováním jsme začali v celku pozdě, takže termínů už nebylo mnoho. Víkendy a pátky byly volné tři termíny, z toho dva byly nedělní. Po velkých diskusích jsme nakonec vybrali čtvrtek. Jevil se jako fajn volba. Jednak lidé si mohli prodloužit víkend, i pobyt na Moravě ve vinařství nebo na Slovensku a v klidu se dostat z bujarých radovánek. V pátek ráno nebudou hosté spěchat ihned domů, a tak s nimi můžeme prohodit pár slov u snídaně. Pozitiva nakonec překonala negativa u obou lokalit, ale více pozitiv mělo Vinařství u Kapličky. Ať už vyhrál můj prvotní pocit při příjezdu na místo, nebo doprava pro hosty či oběd, který jsme si tam při naší návštěvě dali, zpětně mohu říct, že to byla skvělá volba. Druhý den na to jsme prostory rezervovali, vč. našeho datumu 22.8.2019. Začalo tak vyjednávání dalších dodavatelů. Prvotně jsem ověřovala volnost matrikářky z obce Rakvice. Když jsme od ní dostali email, že je volná a obřad může být i venku, s radostí jsem se do všeho pustila.


Nejprve jsem se zaměřila na fotografa, kameramana, mé svatební šaty, DJ, styl a tématiku svatby. Jelikož catering byl zajišťován vinařstvím, zbývalo mi tak pohledat inspirace na dort a sladký bar. Několik večerů jsem strávila pouze vyhledáváním různých dodavatelů, prohlížením jejich práce a porovnáváním cen s výsledkem. U kameramana a vizážistky to bylo vcelku jednoduché. Jejich práce je viditelná na první dobrou. I přesto, že jsme mohli mít fotografku levněji, jako svatební dar, rozhodli jsme se jinak. Práce fotografky mému oku úplně nelahodila. Každý fotograf má svůj styl focení, a protože fotky Vám zůstanou až do konce života, je třeba zvolit práci, která Vás osloví. Fotky už prostě nezměníte. Je dobré zvážit cenu versus to, co se Vám líbí. Najít vhodný kompromis těchto dvou aspektů bude jistě výborný tah. Kvalitní fotky za rozumnou cenu chce přeci každý. Zvolila jsem tak člověka, který lokalitu zná, bude vědět kam jít. Volba tak padla na Zdeňka Kukulu a ani trochu nelituji. Cena, výsledek, komunikace na výbornou. Kameramana jsme velmi dlouho zvažovali. Nakonec, abychom se dostali do stanoveného budgetu, jsme od kameramana upustili.


Fotografa máme, takže teď je čas na to, abych na těch fotkách vypadala skvěle, říkala jsem si. Práce vizážistek je taktéž lehko porovnatelná. Jasně, můžete říct: ,,ano, to se mi líbí“, či ,,tak toto teda ne“. Když jsem narazila na facebookovou stránku Katky, která velmi mile komunikovala ve svých příspěvcích, rozhodla jsem se ji kontaktovat. Jsem moc ráda, že jsem si vybrala právě ji a hlavně, že byla volná. Katka Bartošková z Brna byla už od začátku velmi milá. Při prvním kontaktu trefila do mé slabiny. Oslovila mě Niki. Niki, Nikčo mě oslovují jen kamarádi z dětství či lidé, kteří vím, že mě mají nějakým způsobem rádi.. Sice banalita v poměru s její úžasnou prací, ale byla to jedna z věcí, která rozhodla, že s Katkou chci spolupracovat. Její práce byla ohromující, nevěsty vypadaly přirozeně, půvabně a jemně. A tou já jsem chtěla být.


DJů jsem oslovila hned několik. Pročetla mnoho různých recenzí. Ale ať jsem koukla kam jsem koukla, byla to sázka do loterie. Někde uvádí, že DJ byl milý a sympatický, někteří si naopak stěžovali a nesedl jim jeho přístup. Je to ale zásadní volba, protože celý večer bude trávit s hosty a vytvářet podmínky k zábavě. I přesto, že komunikace byla příjemnější, rychlejší s jedním z českých DJů, jeho recenze mě odrazovaly. Sáhla jsem tak po bezpečnější volbě a najala skupinu Slovenských DJů. Rozložila jsem tak české a slovenské síly. Recenze byly dobré, domluva v pohodě a v případě nemoci jich bylo více, takže mohli za sebe zaskočit. Nechtěla jsem, aby nastala situace, kdy DJ onemocní a nebudou mít za sebe náhradu. Shánět DJ dva dny před svatbou by bylo stresující a určitě finančně, časově náročné.


Vždy jsem si přála k obřadu živou muziku, a protože máme být na Moravě, kontaktovala jsem místní cimbálovku. Cimbálovka měla 5 členů. Nicméně cena sahala opět za naše možnosti, a tak jsem už zklamaně ideu živé hudby opouštěla. Pan Valášek ze skupiny Cimbálen mi však navrhl kompromis, za rozumnou cenu. Nadšeně jsem na nabídku kývla. Mohla jsem si vybrat ze dvou možností pouze se dvěma hudebníky. Nabídka zněla cimbál a housle nebo cimbál a kytaru.Vybrala jsem si cimbál s houslemi, a nadšeně potvrzovala termín. Cimbálovka potvrdila a poslala mi jejich repertoár, ze kterého jsem mohla vesele vybírat. Možností bylo neskutečně mnoho, takže jsem nemusela kapelu nutit hrát něco, co v životě nehráli.


Na konci února a začátkem března jsem řešila obhlídky svatebních salónů. Objednala jsem se do několika svatebních butiků v Bratislavě. Ve finále jsem však navštívila pouze dva. Přišlo mi to fér co se času týče a dostatečné k porovnání šatů i cen. Jako první jsem navštívila svatební salon St.Valentino v Bratislavě. Lokalita i prostory byly pěkné, personál však už méně příjemný. Vyzkoušela jsem si několik šatů, šaty mi nesedly, ani styl se mi nelíbil. Byly mi několikrát nabízeny i mnohem dražší modely, než jsem byla ochotna za šaty zaplatit. 700 Euro za šaty? To fakt nejsem já. I 400 Euro se mi zdálo přitažené za vlasy, ale budiž. Levněji bohužel asi neseženu, originály určitě ne. Z paní v salónu jsem však cítila tlak, který mi nebyl vůbec příjemný. Mlčky jsem jí nechala říkat a dělat své, zkoušela si jedny šaty za druhými. Někdy i drahé, jen tak pro zajímavost. Paní mě ale asi špatně odhadla. Byť mám občas obličej s namyšleným a ,,posh“ výrazem, úplně tomu tak není. Její tón a arogantní poznámky typu: „Jak je možné, že si někdo nechce koupit nebo půjčit šaty za 600 Euro? Ať se ten člověk raději ani nevdává, však co to je potom za svatbu.“. Nebo poznámky typu: „proč se ty dva pak berou, když nejsou ochotni investovat větší peníze do šatů, smokingů a nemají na to peníze“ jsem jen s lehkým úsměvem přešla. V hlavě mi ale probíhalo, že tady já si šaty rozhodně nepůjčím. Slušně jsem při odchodu poděkovala, vzala si kartičku a odešla s termínem, do kdy ji mám informovat, zdali si nějaké šaty rezervuji. Za týden jsem ji slušně volala s informací, že bohužel si šaty nepůjčím a našla jsem jiné, které se mi líbí více. Slušně se rozloučila a položila telefon.


Jako druhý svatební salón se svatebními šaty jsem zvolila salon Naive, který má pobočku v Brně, Praze i Bratislavě. Už při vstupu jsem zachytila zcela jiný přístup. Přivítal mě roztomilý psík, který si chtěl hrát, společně s pracovnicí salonu. Na zkoušce se mnou byl tehdy můj 1,5letý syn. Vše se zvládlo s úsměvem na tváři, bez arogance a nezdařilých poznámek. Paní mě do ničeho netlačila, dala možnosti, ukázala a vysvětlila. Občas prohodila i něco ve stylu: „Toto se Vám opravdu nehodí“, „Toto se mi líbí“ a ochotně sundávala šaty i spodničky. Cítila jsem se dobře, přirozeně, a věděla jsem, že mě nenavleče do šatů za 1000 euro i přesto, že mi nebudou slušet. A tak to dle mě má být. Upřímnost, solidarita a respekt ke svým zákazníkům. Ceny byly přijatelné, cca 350 až 750 euro.


Nakonec mě však přeci jen svedl pocit, sehnat si šaty ještě o něco levněji. S paní jsem se domluvila, že mi jedny šaty asi na měsíc podrží a poté, že ji šaty potvrdím. Byl to však velmi riskantní krok. Šaty jsem si objednala přes internet. Velmi dlouho jsem šaty vybírala, asi 14 dní. Jednoho dne už mi z těch šatů přecházel zrak, naštvala jsem se a řekla: ,,dost hledání“. Stále jsem se vracela ke dvěma šatům. Podle recenzí zákaznic jsem jedny vybrala a čekala, co mi to vlastně přijde a jestli mi vůbec padnou. V červnu mi šaty dorazily. Byly perfektní. Díky mým návštěvám v salonech jsem věděla, jaký styl mi sedí a vyplatilo se. Šaty byly volnější, ale to mi vůbec nevadilo. Asi týden před tím, než šaty dorazily, jsem zjistila, že jsem znovu těhotná a k oltáři tak půjdu s malým bříškem. Šaty tak budou možná akorát a nebude třeba ani zásahu švadleny. Šaty jsem spokojeně uložila do obalu a čekala na srpen, kdy si šaty znovu vyzkouším a dle situace zajistím švadlenu na drobnější úpravy.



V průběhu několika měsíců jsem šílela a objednávala materiál, dekorace z Aliexpressu a Wishe. V hlavně jsem měla celý koncept, kde, co chci a jak to chci. Manžel je architekt, takže mi v počítači vymodeloval celé prostory a já si s veškerým nábytkem a dekoracemi mohla vesele hrát. Vybrala jsem si takový trochu mix stylů, který jsem si pracovně nazvala přírodní svatba. Všude jsem používala pouze dřevo, papír, jutové provázky a plátna. Na vázy a svíčky jsem si sbírala skleničky z dětských výživ a jogurtů. Když mi postupně chodily balíčky z mých objednávek, měla jsem děsnou radost. Vše jsem měla potřebu sdílet se svými družičkami. Družičky jsem oslovila už v únoru při samotném začátku. Věděla jsem, že chci mít více ,,americkou“ svatbu. Družičky nejsou u nás úplně zvykem a standardem, ale pomalu se to k nám přesouvá. Družičky jsem poprosila, aby si vybraly šaty, ideálně jednobarevné růžové nebo lososové. Sáhly po starorůžové, za což jsem dnes ráda. Barva byla typizovanější a bylo také jednodušší šaty sehnat. Postavy mých družiček ale byly co kus to originál, a někdy tak výběr šatů nebyl úplně jednoduchý. Naše komunikace probíhala online, protože všechny bydlí v Čechách. Naštěstí se zdržují převážně v Praze, takže mohly šaty společně, nebo ve dvojicích, zkoušet. Protože každé sedlo něco jiného, vybraly nakonec variantu, kdy šaty budou mít stejnou barvu ale budou dvou rozdílných stylů. Nejdříve jsem se toho bála, nebyla si jistá, zdali k sobě budou ty dva styly pasovat. Nakonec šaty vypadaly skvěle, a hlavně holky se cítily fajn. Také jsem je pověřila, aby se spojily s družbami a společně nám vymysleli večerní program. I my jsme chtěli nějaké překvapení.


V ČR není úplně zvykem, aby nevěsta měla družičky. Jsou to spíše ojedinělé situace, a většinou tuto vymoženost mají zahraniční snoubenci. Šaty družiček nejsou nejlevnější záležitostí, a tak jsem jejich obavy z investice navíc chápala a nabídla jim i finanční kompenzaci. Snažily se, hledaly šaty, několik si jich vyzkoušely. Nakonec došlo k dohodě dvě na dvě. Dohady kolem šatů, či tak jsem to vnímala, přispěly k situaci, že jsem se musela na chvíli od svého sdílení s přípravami odmlčet. Jsem přímočará, mám jasné představy, ale určitě ne neústupná. Když informace, že 2 na 2 je v pořádku, byla tématem na 3 hodiny, cítila jsem se zoufalá. Komunikace uvadala, někdy byla až únavná a stresující. Ze všeho, co přišlo, jsem měla velkou radost, a tak nějak se chtěla ujistit, že to, co jsem nakoupila, je v pořádku, čekala brainstorming. Postupem času jsem pochopila, že družičky se mnou nemohou řešit každý detail. V tu chvíli jsem žila v Americe, kde je zcela běžné, že s nevěstou družičky řeší věci od A do Z. Nakonec se ale holky domluvily, a tak jsem byla ráda. Musím však uznat, že naše vztahy trochu ochladly. Chlapům vybrat motýlka bylo mnohem jednodušší. Zvolila jsem světle modrou.


Zatím co družičky a družby pracovali na hrách, já pracovala na výzdobách. Během odpoledních spánků syna Olivera jsem si vše připravovala a plánovala. Když večer v 7 ulehnul do postele, hodinu až dvě jsem online učila angličtinu a pak sedla ke stolu a rozjela svoji manufakturu. Tavící pistoli, jutové provázky, jutové krajky, špejle, skleničky od jogurtů a dětských výživ, dokonce přišlo i na tempery a štětec. Přes den jsem řezala překližky a můj syn mi u toho věrně asistoval. Nejprve jsem začala s mašlemi na židle. Na internetu jsem si našla několik dobrých tipů. Líbila se mi zdvojená mašle. Vyměřila jsem si, aby nebyla příliš velká ale zase ani malá a na židli nezanikla. Nastříhala jsem si spodní část mašle, pak vrchní a kousek na uzlík. K tomu jsem si vyměřila délku provázku pro upevnění na židli. Chtěla jsem provázek obtočit dvakrát kolem opěradla. Původně jsem mašli chtěla připnout svorkami, ale protože potahy na židli byly z půjčovny a vrátit se musely zcela nepoškozené, zvolila jsem jutové provázky.


Všechny nastříhané jutové krajky jsem po jednom pospojovala tavící pistolí, aby utvořily kruh. Následně jsem 2 kusy kruhů začala vázat krátkým jutovým provázkem, uprostřed k sobě, aby vznikla mašle. Přes to jsem dala menší kus jutové krajky, která zakryla nevzhledný úvaz provázkem. Nakonec, v zadní části mašle, uprostřed, jsem připevnila provázek, který pak mašli přichytil na opěradlo židle.


Postupně mašle doplňovaly vázičky a skleničky na svíčky. Jutovým provázkem a zbylými krajkami jsem je různorodě zdobila. Jedna sklenička byla potažená krajkou, jiná omotaná z půlky jutovým provázkem. Další dekorací, kterou jsem si vymyslela, byly cedule s citáty na rohy židlí ve svatební uličce. V OBI jsem koupila překližky a pilkou rozřezala na požadovanou velikost. Rozbalila jsem tempery a štětce, vybrala citáty, které se mi líbily a dala se do práce. Stejně tak jsem to udělala se směrovkami, které jsem plánovala rozmístit po areálu k lepší orientaci hostů. Nakonec jsem vyrobila i uvítací tabuli a program. Ráda píšu, měním styl psaní během roku už od základní školy. Prostě podle toho, jak se cítím a co dělám. Psaní na cedule a tabuli mě bavilo, ale krasopis to určitě nebyl. Samotné popisování cedulí a tabule mi zabralo několik hodin práce. Po dlouhých letech, kdy jsem štětec s temperami nedržela v ruce, byl výsledek mého vynaloženého úsilí uspokojující.

Mezi tím vším mi přicházely další a další věci, které jsem si na objednala. Například křídy na rekvizity do foto koutku, papírové rekvizity, dřevěné válečky na držení čísla na stolech, dřevěná srdíčka, kolečka a mnoho dalších titěrných věcí. Rozhodla jsem se koupit i foťák, InstaxMini, který vytiskne fotku ihned po jejím zachycení. Hosté mi tak mohou zanechat vzkaz či přání v naší knize hostů i s trefnými a atmosférou nasáklými fotografiemi. Další dekorací, kterou jsem chtěla na stolech, byla malá světýlka, která podkreslí a zpříjemní podvečerní atmosféru. V Ikee jsem nakoupila malá světýlka, která se dají do skleniček a rozmístí na stoly na terase, k sladkému baru, knize hostů a darům. Společně se svíčkami, dřevěnými kotouči a dřevěnými bedýnkami to vytvořilo příjemnou atmosféru.


Dřevěné kotouče jsem si nechala vyrobit od Jakubových rodičů. Na své zahradě pokáceli několik stromů a shodou okolností dub a višeň. Super načasování, usmívala jsem se. Budoucí tchán mi tak udělal radost a nařezal mi rozměry, které jsem potřebovala. Vše šlo jako po másle a já byla spokojená až na pár výjimečných okamžiků, kdy mě ovládl stres. Těmi momenty myslím, když se můj budoucí manžel tvářil nezúčastněně nebo když moje družičky začaly protestovat ohledně jejich šatů. V těchto momentech nadšení vystřídal smutek a váhání.



Když už se svatba pomalu blížila musela jsem si vybrat boty a doplňky. Sáhla jsem k bílé klasice na podpatku přes den a ke sportovním balerínám na večer. Boty na podpatku jsem krajkové nechtěla, protože šaty samy o sobě byly plné krajek a knoflíčků. Chtěla jsem hladké klasiky, které jsem našla v Deichmannu. Baleríny jsem vybrala v obchodě topánkovo.sk v Bratislavě. Pro jistotu jsem si koupila dvoje. Jedny sportovní, ke své sukni z TUTU na večer a druhé krajkové, ke svým legínám, který bych si vzala na sebe v případě, že budu hýřit energií a při tanci budu lítat vzduchem. Můj podvazek, byla tradičně netradiční samovýroba. Jsem na něj do dnes pyšná. Miluji zelenou, černou a béžovou barvu. Kombinace přírodní béžové a černé krajky se mi zamlouvala hned. Vzala jsem tak jehlu a nit, šila a šila a šila, nakonec přilepila malé béžové srdíčko do středu podvazku, doladila menší detaily, jako velikost, a parádní podvazek byl na světě. Tradici mít na sobě něco nového, starého, půjčeného a modrého jsem pojala po svém. Něco nového a starého už mám, modrou vynechám, protože mám raději černou, ale co si půjčím? V tu chvíli mi naskočila myšlenka, že si půjčím něco od holek (mých družiček). Bára, moje svědkyně, mi v den svatby půjčila svůj malý prstýnek, který se mi vešel na malíček. Jako symbol, perfektní. A na malíček proto, že Barča měří asi 160 cm a její ruka je podstatně menší než ta moje při 174 cm. Tím bylo moje netradiční pojetí starodávné tradice dotvořeno.


Někdy v dubnu jsme se s Kubou rozhodli, že navštívíme alespoň jeden z menších svatebních veletrhů. Bude tak příležitost získat cukrářku, DJ a pokoukat se po prstýnkách. Krátce na to jsme se vydali do Sence, do Hotelu Zátoka. Menší svatební veletrh, menší počet dodavatelů a domáčtější prostředí. Bylo tu několik cukrářek, takže jedinečná příležitost otestovat si napečené dobroty. Našli jsme zde cukrářky s klasickými zákusky jako jsou punče a větrníčky, ale také mladé cukrářky s moderními, ovocnými a očím lahodícími dortíky, tartaletkami a cupcaky. Jeden stánek však vynikal. Moje oči by jen jedly. Katka Zimmermanová ze Sence měla u sebe krásnou kolekci dortů, cupcaků, tartaletek, panna cott a čokoládových pěn. Vše bylo zdobené ovocem a jedlými kytkami. Jednoduché, nahé ale nádherné. Ten svěží vzhled si mě získal na první dobrou. Rozhodli jsme se, že za symbolickou cenu něco ochutnáme. Manžel zvolil panna cottu a já red velvet cupcake s krémem z mascarpone. Zážitek? Neskutečný! Olizovali jsme se až za ušima. I přesto, že jsme Katku hned neoslovili a obešli i ostatní cukrářky, jsem se před ochodem ve dveřích hotelu otočila a udělala rezervaci na dort i sladký bar u Katky. Katka byla velmi milá, flexibilní a přátelská. V nabídce měla několik druhů těsta, náplní, zdobení a pro sladký bar snad nekonečné množství kombinací pro cupcaky, tartaletky a makronky. Když mi řekla, že by byla ochotná nám dort do Zaječí dovést, byla jsem v rozpacích. Ještě se mi nestalo, že by nějaká cukrářka nabídla svůj vlastní odvoz a k tomu desítky kilometrů daleko. Odcházela jsem 100% spokojená se svou volbou.


Čas plynul a my jsme začali postupně řešit catering. Lidé se na nás obraceli s různými dietními opatřeními. Rozhodli jsme se jít ne úplně tradiční cestou. Pro welcome drinks a snacks jsme zvolili moravské koláčky, ať jen přeci něco tradičního máme, k tomu pár natrhaných čerstvých jahod a Prosecco. K obědu jsme vybrali knedlíčkovou polévku (vegetariáni dostali zeleninový vývar) a k druhému chodu mrkvovou kaši s hovězími líčky na červeném víně. Vegetariánům jsme nechali servírovat vegetariánské lasagne.


Dlouho jsme diskutovali i ohledně alkoholických a nealkoholických nápojů. Nakonec jsme šli pro nás cestou nejmenšího odporu. Při welcome drinks se podávalo Prosecco – věděli jsme tak, že spotřeba alkoholu nebude velká, protože zde bude cca 45 minut času před obřadem. Příjezd hostů byl plánován v rozmezí od 13:00 do 13:45 a bylo zcela v jejich režii, kdy se dostaví. Povolili jsme tedy veškerý alkohol ihned od příjezdu, aby ti, kdo Proseccu neholdují, si mohli objednat pivo. Venku na terasu jsem objednala malé barové stolečky a velký stůl s vodou a nealkoholickými nápoji. Při obědu by se rozlévalo víno, dva druhy bílého a dva druhy červeného, pro pivaře také pivo. Tvrdý alkohol jsme však nezahrnuli do naší útraty a nechali na každém z hostů, zdali ho chtějí konzumovat. Obávali jsem se reakcí hostů, ale šli jsme do toho rizika. Během oběda jsem chtěla mít na každém stolu karafu s vodou a džusem. Kávička a čaj byla možná až po ukončení hostiny, či během čekání, kdy jsme se měli jít s Kubou fotit.


Pro večerní občerstvení jsme vybrali raut. Ať si každý naloží to, na co má chuť a kolik jeho hrdlo žádá. Objednala jsem grill, studené sýry a salámy, salátové mísy a dva druhy teplého pokrmu. Na grillu se bude připravovat pokrmy od masa, sýrů až po zeleninu. Na pozdní večerní raut jsem objednala asi 10 porcí polévky. S počty jsem tak trochu polemizovala a první týden je dost měnila. Někdy nám přišlo že toho je mnoho, někdy zase málo. Pak jsme si říkali, že lepší více nežli málo, ale střídmě. Bylo však těžké odhadnout, na co budou chuťové buňky našich hostů naladěny, a tak jsme i složení cateringu asi dvakrát měnili. Vybrala jsem trochu kuřecího, vepřového a hovězího, mnoho zeleniny a pro vegetariány objednala grilované sýry.

Společně s cateringem jsem řešila i uspořádání stolů. Ve vinařství měli své stoly i židle, klasické obdélníkové stoly společně s typově staršími židlemi. V prostoru, který ve vinařství je, jsem si na své svatbě nedokázala představit stoly ve tvaru T, U ani I. Můj pocit velí, a nemám ráda, když jsem k někomu zády celý večer nebo mám omezené množství lidí kolem sebe. Se souhlasem Jakuba, a zároveň i jednohlasně, jsme se domluvili, že pronajmeme kulaté stoly pro cca 8 až 12 osob. Prostory budou vypadat honosněji, více do něj padnou a hosté si vzájemně uvidí do tváří, mohou lehce mezi stoly cestovat a catering bude mít volnější pohyb při servírování. Nechala jsem si vystavit cenovou nabídku od 4 společností, které se půjčováním svatebních dekorací zabývají. Dvě nabídky se vrátily úplně nepoužitelné. Cena přehnaná, dovoz, i přesto že byl z Brna do Zaječí (cca 45 min autem), stál třikrát více než samotné půjčovné za stoly, potahy na židle a ubrusy. Dvě nabídky byly cenově přijatelné, ale jedna z toho vyčnívala. Fér cena za půjčovné, reálná cena dopravy, a hlavně velmi milá komunikace. Domluvila jsem se tedy s Půjčovnou slavnostní a svatební výzdoby Lucie a Davida Gregorových z Hluku na vystavení smlouvy o výpůjčce, přesném času dodání a odvozu půjčeného. Dokonce byli tak ochotní, že zkontaktovali nevěstu, která měla mít svatbu po nás a chtěla taktéž kulaté stoly. Pokud by si i tato nevěsta stoly vypůjčila, dopravné bychom si mohli podělit. I když to nakonec nedopadlo, nevadilo mi to, cena byla dobrá, já byla s výběrem spokojená a s radostí jsem jim zálohu za výpůjčku zaplatila.

Svatební řeč Jakub a Nicol, 22.8.2019
.pd
Download PD • 65KB

Líbilo se mi, že jsou flexibilní a je zcela na nás jakou řeč na míru si sestavíme. V červenci jsem se tak pustila do psaní naší svatební řeči. Trvalo mi to asi 14 dní, než jsem ji dala dohromady a promyslela, co by tam mohlo a nemuselo být, aby to působilo vtipně, ne však rejpavě a zároveň ulehčilo celou obřadní atmosféru. Legální část však v řeči, na jejím konci, musí zůstat. Na začátku srpna jsem měla řeč připravenou k odeslání a kontrole matrikářce. Odeslala jsem jí a čekala na odezvu z matriky. Vše bylo v pořádku, a tak už nám jen zbývalo udělat anglickou verzi, která bude k dispozici našim zahraničním hostům.



V květnu došlo na pozvánky a množství pozvaných hostů. Chtěli jsme pozvat každého, koho známe, kdo nám je nějakým způsobem blízký. Když jsme udělali první průzkum a sepsali si seznamy, byli jsme zděšeni. Na seznamu bylo přes 120 lidí. Budget, který jsme měli stanovený by však při 120 hostech narostl do výšin kam jsme se bohužel nemohli vydat. V našem věku už mnoho z pozvaných má přítele/přítelkyni, manžela/manželku a děti. Opakovaným procházením seznamu hostů jsme postupně odpisovali jednoho kamaráda/kamarádku za druhým/druhou až z toho zbylo 70 lidí vč. rodiny. Omlouvám se všem, které jsme museli odškrtnout. Některým hostům zas jejich příchod neumožňovalo čerpání dovolené nebo jiné povinnosti či nástupy do nových pracovních poměrů.


Mým největším dilematem byla pozvánka pro mého otce, se kterým jsem se od dětství vídala velmi málo. Bylo to jako na houpačce. Byli jsme ve spojení, věděli jsme o sobě, kde jsme, ale i tak to bylo na otce trochu málo. Rozhodnutí padlo někdy 2 měsíce před svatbou. Otce na svatbu nepozvu. Důvodů bylo více. Sedmileté pauzy mezi návštěvami, jeho působení otce spíše jako neotce, neplacení alimentů v průběhu mého dětství, jeho dlouhodobý nezájem a v neposlední řadě i jeho pocit. Přijít na svatbu, kde bude mnoho známých tváří, ale s nikým z nich jste nepromluvili přes 30 let, by bylo náročné asi pro všechny.


Protože naše svatba měla mnoho zahraničních hostů, z dvojjazyčné svatby se stala tříjazyčná. Museli jsme tak vytvořit dvě verze pozvánek, anglickou a česko-slovenskou, stejně tak menu i programy. Práce na pozvánce byla zábavná. Jelikož jsme se poznali, když Kuba pracoval a žil v Hong Kongu a já pracovala v Dubaji jako letuška, koncept letenky byla jasná volba. Stačilo jen vymyslet její vizáž, jaké informace v ní budou a jakým způsobem ji sladíme s konceptem naší svatby. V tomto případě to pro nás nebylo až tak náročné. Kuba jako zdatný architekt pracuje v mnoha grafických programech. Vše jsme si libovolně upravovali až do naší spokojenosti. Tematicky jsme sladili i tiskoviny programu a menu. Tiskoviny na zasedací pořádek a cedulky na stoly jsem personalizovala a vypisovala ručně. Pozvánky jsme dali do obálky béžové barvy a zapečetili tmavě červeným voskem, na který jsem vtiskla pečeť s nápis WITH LOVE.



V červnu nás už tlačil čas na výrobu prstýnků. Navštívili jsme zlatnictví v Senci, Bratislavě ale nakoukli jsme i do Brněnských a Pražských obchodů. Do oka nám padlo zlatnictví Rýdl, které si pochvalovali i lidé kolem mě. Navštívili jsme jeho kamenný obchod na Michelské ulici v Bratislavě. Nejprve jsme si vyzkoušeli, jaký typ snubnímu prstýnku se bude hodit k zásnubnímu prstenu. Kamínky nebo čisté obroučky? Manžel o velikosti svého prstu taky nevěděl lautr nic. Na první pohled se nám zalíbili dva sety obroučků. První set byl užší, méně zaoblený. Pánský byl zcela čistý, lesklý, hladký a mírně zakulacený. Ženský byl osetý kamínky kolem dokola. Druhý set byl o trošičku širší. Pánský byl podobný tomu prvnímu jen byl více zakulacený. Ženský měl zepředu pouze čtyři kamínky. Po šestém kole sundávání prstýnků jsme se rozhodli pro druhý set. Líbil se nám více, hodil se lépe k mému zásnubnímu prstenu a Kubovi ten širší kroužek na jeho dlouhých prstech vyniknul. No což, alespoň to bude vidět i na dálku, říkala jsem si. Za snubní prstýnky jsme zaplatili cca 360 euro, vyráběny byly v Praze a místo diamantů jsem si prstýnek nechala osadit zirkony. Zhruba za měsíc prstýnky dorazily a byly překrásné. Přesně tak jak jsme si je objednali a představovali.

V červnu nám hosté začali posílat informace o svém příjezdu a ubytování. Probíhaly rezervace ubytování, přesně tak jak jsme je na pozvánkách a našich facebookových stránkách poprosili. Vše bylo předrezervované, domluvené a připravené. Vše probíhalo víceméně bez problémů až na nějaké menší nesrovnalosti ohledně pokojů. I ty se však podařilo brzy vyřešit a věřím, že pro spokojenost všech zúčastněných. V rámci dopravy jsem poprosila Tomáše, jednoho z družeb, zda-li by byl tak hodný a pomohl nám některé hosty převést z vlakového nádraží v předem stanovených časech. Souhlasil, a tak byly přesuny hostů na místo vyřešené. Hosté, kteří přijeli auty až na místo, mohli parkovat přímo v areálu vinařství.


Plánování harmonogramu a detailů samotného dne je vcelku náročný úkol. Znovu a znovu jsem procházela co mi chybí, jestli vše sedí a zda to nebude přitažené za vlasy. Chtěla jsem kompromis mezi tradicemi a zábavným programem pro nás všechny. Zároveň jsem s některými věcmi nechtěla ztrácet mnoho času. Někdy méně je více, říkala jsem si. Vynechala jsem tak tradiční rozbíjení talíře a společné jedení polévky. Z typických tradic nám zůstalo házení kytice, střílení podvazku, krájení dortu a první společný tanec. Přidali jsme moderní hry pro novomanželé a hosty, focení a program byl víceméně hotov. Detail samotného dne je však náročný ať z pohledu plánujícího tak z pohledu člověka, kterého svými úkoly pověříte. Snažila jsem se úkoly spravedlivě podělit mezi družičky, ale dnes vím, že by si ony i já celý den užily více, kdyby měly prostor a čas pro sebe a nevěstu.


Na přelomu července a srpna jsem opět kontaktovala všechny dodavatele, abych si potvrdila, že objednané služby platí v domluveném rozsahu. Zaplatili jsme zálohu za catering, ubytování, fotografa a DJ. Ve stejnou dobu jsem se objednala ke švadleně k poslední úpravě šatů. Moje bříško už bylo o trochu větší, ale ještě ne tak velké, abych nepotřebovala menší zúžení. Seznam skladeb pro cimbálovku byl hotov, a tak mohl jít k mé vytoužené kapele. K nástupu jsem si vybrala krásnou muziku z Foresta Gumpa. Domluvila jsem s nimi i několik písniček před a po samotném obřadu. Hosté tak budou zabaveni na welcome drink a seznamování před obřadem a po obřadu pak bude hudba hrát při gratulacích.


Jelikož jsem perfekcionista, ale učím se trochu toho puntičkářství zbavit, rozhodla jsem se udělat i něco ne úplně perfektního. Když jsem jen tak mimochodem mezi řečí prohodila, že pojďme natrénovat náš společný tanec, závěrečnou sestavu z Hříšného tance, Kuba překvapivě souhlasil. Věděl, jak moc tanec od útlého dětství miluji a jak moc mi teď chybí. Celá léta jsem závodila, vystupovala, dokonce i párkrát stála na bedně vítězů, ale teď to bylo jiné. Nemělo to být perfektní choreograficky, synchronizačně, ale perfektní momentem. Měsíc jsme po večerech trénovali kroky z Hříšného tance. Syn spal a já těhotná s bříškem šlapala Mambu. Odkoukávala jsem kroky od Patrika Swayze, pouštěla minutu po minutě, někdy i sekundy po sekundě, vracela si znovu a znovu stejné pasáže a poté učila Jakuba. No, někdy to byl boj. Díky mým dlouholetým tanečním zkušenostem chytám choreografie velmi rychle, sama jsem jich několik vytvořila, ale Kuba byl úplným nováčkem a tanec ho nikdy nebral. Poprvé jsem ho viděla opravdu tančit, když jsem ho rok před svatbou donutila se mnou jít na taneční kurz párů. Pohupy, společně s dalšími pohyby rukou či noh ve stejný čas, byl někdy téměř nemožný až nadlidský úkol. Vzpomněla jsem si, jak jsem trénovala děti, léta letoucí, a tak přistupovala stejně i ke Kubovi. Kupodivu to zabralo. Snažil se a sám chtěl trénovat, aby si neudělal ostudu. Jsem na něj pyšná, že se toho nebál. Odtancoval to se ctí a jako netanečník, který měl poprvé před sebou publikum, zcela bez ostychu v tváři.


Během července jsem se spojila s květinářkou, kterou jsem si vybrala už během března. Na výběr jsem měla květinářku z vinařství, která tam pravidelně jezdí nebo si sehnat svoji vlastní. Pro zajímavost a porovnání jsem si nechala vystavit nabídky od tří květinářek z okolí. Cenové nabídky byly vcelku podobné. Nakonec jsem přihlídla k rychlosti komunikace a k faktu, že Alice Rajnyšová je pravidelnou dekoratérkou vinařství, prostory zná a bude tak pro ni jednodušší odhadnout množství květin. Alice byla velmi milá, dokázala poradit a dala mi na výběr z několika druhů gerber, které jsem na své svatbě chtěla. Můj požadavek na květinářky byl kombinace gerber a nevěstina závoje bílé barvy, trocha pěkné zeleně. Neměla jsem představu o velkých květech, plných růží, naopak jsem žádala něco decentního, jak já říkám, usměvavého, přátelského a pozitivního, co padne do mých vlastnoručně vyrobených sklenic. S Alicí jsem se domluvila, že v den svatby ji dodám jutové mašle, které jsem použila i při přípravě sklenic na květiny, tak aby vše ladilo. K Alici jsem od prvního momentu měla důvěru, zdobit měla celou naši svatbu od svatební kytice, stolů, slavobrány, pomocné stoly na welcome drink, fotokoutek, sladký bar a veškerých okolních prostor.


Když to celé shrnu, nejvíce mi záleželo na tom, aby z nás hosté cítili pohodu, dobře se bavili, bylo dost jídla a pití a činnosti nebyly vynucené. Jak už jsem zmínila, mnoho hostů přijelo ze zahraničí, slovensky ani česky neuměli, museli jsme tak zaměstnat i je. Vše, co šlo, jsme připravili i v angličtině, aby měli co nejméně situací, kdy nerozumí. S některými jsme se neviděli měsíce, a tak jsme se těšili, že s nimi zase nějaký ten čas strávíme, zjistíme, co je nového či při starém.


Když na celé přípravy koukám zpětně, přijde mi to jako zlomek času. Ve skutečnosti však přípravy trvaly celých 6 měsíců. Výběr vhodných dodavatelů, věčné debatování, co by člověk rád, koho pozve, výroba a výběr všech dekorací, sezení za počítačem, cestování do obchodů, krámků a půjčoven zabraly mnoho času. Nejdelší částí bylo listování na internetu. Těch možností je tolik, že člověk by u toho mohl trávit i několik dalších měsíců, než se pro něco rozhodne. Mě to však velmi bavilo a celkově uspokojovalo. Chtěla jsem mít vše do detailu vypracované, mít náhradní řešení pro všechno a všechny situace a v neposlední řadě družičkám co nejvíce ulehčit obstarávání v samotný svatební den. Cítila jsem se jako ryba ve vodě.


Přijímat děkování mi moc nejde. Největší odměnou pro mě jsou úsměvy a spokojenost lidí kolem mě. Ale tu se určitě pár díků zaslouží zmínit. Děkujeme všem dodavatelům, kteří tam s námi byli a den pro nás zajišťovali. Děkujeme všem dodavatelům, kteří se na našem dni podíleli, i když pouze dovozem dekorací, stolů apod., nikoliv však svojí přítomností. Bez nich a jejich služeb by to nešlo. Děkujeme Vinařství, které s námi bylo od začátku do konce, stejně tak manažerce naší svatby Petře, která tam s námi byla od prvního momentu. Byla úžasná a na celý catering a jeho plynulost poctivě dohlížela.



Děkujeme Báře i Martinovi, že po našem boku jako svědci stáli a naši žádost přijali. Moc si toho vážíme. Děkujeme i dalším 3 statečným ženám, družičkám, Léně, Elišce a Aničce a taky 3 mušketýrům, družbám, Felixovi, Chenovi a Tomášovi, kteří pro nás přichystali zábavu a pomáhali s organizací celého dne. Splnili nám všechna naše přání a postarali se o naší duševní pohodu. Děkuji svému manželovi, který tu po nocích šlapal Mambu a toleroval moje domácí tvořivé kroužky, ustavičné brouzdání na internetu a nákupní mánie.

Kadnárova 101 

Bratislava  831 06

Slovensko

Tel.: +421 948 770 271 (SK)

Tel.: +420 737 300 613 (CZ)

vasvelkydensnicol@gmail.com

© 2019 by Nicol

Proudly created with Wix.com

  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon
  • White Pinterest Icon